zpět
 
 
Jaroslav Balvín: Bachtin a lidová kultura středověku a renesance

INTRO
Francois Rabelais je autorem rozhraní středověku a renesance, jehož nejznámějším dílem je
"Gargantula a Pantagruel". Ve své tvorbě se vyžíval ve slovním hračičkářství, ve slovních orgiích
plných narážek, žertů a satirických posměšků. Svou sžíravostí a komplexností tvorby představuje
odvrácenou tvář vášnivé renesanční touhy po vědění. Zlehčování a znevažování, příznačné pro jeho
tvorbu, na druhou stranu představuje ještě středověké životaplné a plnokrevné sprostačení.

Rabelaisovu tvorbu předvádí v pozoruhodném světle kniha ruského teoretika kultury a literatury
Michaila Bachtina "François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance" (Praha: Odeon, 1974).
Poprvé vyšla v Rusku roku 1965, ovšem rukopis byl hotový už v roce 1940. Bachtin je velice
uznávaným teoretikem, a zdá se, že v současnosti jeho věhlas ještě vzrůstá. Někteří autoři
upozorňují na to, že Bachtin byl ve své době a ve svém prostředí velice napřed. Stanislav Hubík
např. poukazuje na to, že se Bachtinův bratr Nikolaj, který emigroval do Anglie, stýkal
s Wittgensteinem a prezentoval mu tehdy ještě nepřeložené a docela neznámé Bachtinovy
literárně-teoretické koncepce. Koncepci jazykových her podle Hubíka anticipoval Bachtin formálně
identickými "žánry", které zformuloval o 10 let dříve než Wittgenstein.


KARNEVAL
Rabelaisovo dílo Bachtin vyjímá ze školsky jednolitého proudu tradice literatury a chápe jej
jako krystalický zdroj lidové kultury středověku a renesance. Klíčový je Bachtinův pojem
"karnevalu": soubor fantasmagorických scén z podsvětí, které převrací naruby pravdy a hodnoty
světa a permanentně kritizují racionalismus a pragmatismus. Karneval se vyjadřuje prostřednictvím
nenormálních a obscénních experimentů a skandálů. Opěrným bodem pro koncept karnevalu
je Bachtinovi celý komplex více či méně oficiálních lidových slavností, ale i obyčejná hovorová
mluva lidových vrstev, která se formovala a modifikovala při setkáních, zejména na slavnostech,
ale např. i na trhu. Karneval se negativně vymezoval vůči dominantnímu jazyku, reprezentovanému
církví a vrchností. Subkulturní rezistencí vytvářely lidové vrstvy vlastní dialekt. Bachtinova koncepce
karnevalu, ve které je lid aktivním opozitním činitelem v daném společenském řádu, mohl být
s inspirativní pro marxismus a socialismus. Paradoxně měl však Bachtin v Rusku veliké problémy.
Je to samozřejmé, uvědomíme-li si, že lidové vrstvy ve feudálních společnostech znamenaly něco
úplně jiného než "lid" v socialistických a komunistických společnostech. Proto mohly bachtinovské
teze inspirovat spíše neomarxistické francouzské levicové intelektuály jako Althussera, Foucalta,
Bartha či Kristevu (která ostatně Bachtina do Francie přinesla). Dnes je koncepce karnevalu aktuální
např. v souvislosti s odvratem humanitního bádání od nekontextuálního zkoumání sdělení a textu
v mediálních studiích a sémiotice a příklonem k zkoumání toho, jak různě a někdy protikladně
interpretují zprávu příjemci, tedy heterogenní vrstva diváků, publikum. Důležitý Bachtinův poukaz
k tomu, že v karnevalu není rozdíl mezi hercem a divákem, že karneval se nesleduje, ale prožívá,
může být inspirativní např. pro umělce a teoretiky umění, kteří se zabývají interaktivitou
v nových médiích.

SMÍCHOVÁ KULTURA
Smích lidových vrstev středověku a renesance obsahoval výsměch mocným, ale i radost z pozemské
existence a archetypální zkušenost ročního vegetativního cyklu. Souhrn projevů vyrůstajících
z lidového smíchu označuje Bachtin pojmem "smíchová kultura". Smíchová kultura existuje
vedle oficiální náboženské a světské vážné kultury. Smíchová kultura se přenáší spíše orálně
než literárně a proto ji lze velice těžko zkoumat. Je nutné znovu číst díla evropské literární tradice
a nacházet v nich stopy a fragmenty smíchové kultury. Od takových děl, jako Rabelaisova
"Gargantula a Pantagruel" či Cervantesova "Dona Quiota" nás dělí příliš velká propast na to,
abychom v nich byli schopni jednoduše číst stopy smíchové kultury. Lépe snad porozumíme tomu,
co chtěl Bachtin "dekonstrukcí" Rabelaise říci, když si připomeneme celkem nedávná česká díla
jako Haškova Švejka, či Hrabalovy romány. V nich jsme asi více schopni hledat a nacházet stopy
mimoliterárních tradic, vztah ke kultuře hospod a jejího folklóru.

GROTESKNÍ REALISMUS
Na Rabelaise měla velký vliv Hipokkratova koncepce medicíny a anatomické studie těla. V jeho díle
je přítomen materiální, tělesný, životní princip, zosobněný hojnými obrazy těla, jídla, pití,
vyprazdňování a pohlavního života. Rabelais obrazy těchto úkonů a procesů záměrně zveličuje
do groteskních hyperbol. Bachtin tuto jeho estetiku nazývá "groteskní realismus". Materiálně
tělesný princip je v groteskním realismu přítomný v jeho všelidové sváteční a utopické tváři.
Rabelisovo tělo není izolované, je všelidové a dokonce kosmické. Tělesné se spojuje se sociálním
a kosmickým v jednu nerozlišitelnou živou jednotu v jakési anticipaci renesančního epistémé,
které Foucalt vykládá na základě principu podobnosti. Hlavní strategií groteskního realismu
je snižování, převádění všeho vysokého, duchovního, ideálního, abstraktního a rozumového
do tělesné roviny a do sféry země. Mluví-li se o snižování, pak doslova na základě topografických
konstant nahoře-dole jak v kontextu kosmologie (čili nebe-země), tak i v kontextu anatomie (tvář,
hlava-pohlavní a vyměšovací orgány). Snižování znamená zpřízemnění, pohlcení zemí, ale zároveň
také obrodné rození něčeho nového. Snižování zároveň pohřbívá i seje, hubí, aby dalo možnost
nové úrody. Stejný cyklus platí pro tělesný aspekt groteskního realismu v projevech souložení,
početí, těhotenství a rození, nebo přijímání a vyměšování potravy.

Groteskní realismus nechápe tělo jako oddělené od ostatního světa. Chápe ho jako nehotové,
věčně vytvářené, přerůstající sama sebe, překračující své hranice. Důraz se klade na tělo otevřené
světu a svět, který vstupuje svými prvky do těla. Proto se zdůrazňují otvory a výběžky, otevřená ústa,
rodidla, prsa, penisy, vagíny, tlusté břicho či velký nos. Tělo odhaluje svou podstatu v aktech
výměny se světem - při souloži, těhotenství, porodu, jedení, pití, vyprazdňování. Také v dnešních
nadávkách jsou uchovány pozůstatky středověkého a renesančního pojímání světa. Nadávky jako
"jdi do…" snižují adresáta groteskní metodou, tj. odkazují ho v tělesně topografickém smyslu
absolutně dolů do oblasti rodidel nebo vyměšovacích orgánů, aby tam byl zničen a zároveň se znovu
zrodil. Z tohoto ambivalentního cyklu však v dnešním chápání nadávek zůstalo málo a důraz
je kladen spíše na destruktivní, cynickou a urážlivou část procesu. Je příznačné, že ve významovém
a hodnotovém systému našeho současného jazyka jsou nadávky úplně bez kontextu, izolované,
nesmyslné. Jsou to útržky jakéhosi cizího jazyka, jímž bylo kdysi možné něco vypovědět,
ale kterým je dnes možné pouze nesmyslně urazit. To, že je však přesto stále užíváme, naznačuje,
že pro nás mají jistou přitažlivost. Jsou protiváhou pragmatického a racionalistického přístupu
ke světu, životu a jazyku. Obsahují stopy karnevalové svobody a pravdy.

EXIT
Groteskní realismus není pouze teoretickou konstrukcí, která by byla mrtvá. Znevažování, satirická
kritika a subverze, jsou stále hnacími motory lidové tvorby-brikoláže, umělců, komunit i jednotlivců.
Jen porozhlédneme-li se po našem okolí, najdeme hned několik živoucích příkladů toho, že groteskní
realismus žije. Ve své nejexplicitnější podobě např. v představeních teplického radikálního baletu
"Vyžvejklá Bambule", ve kterých členové souboru hrají většinou nazí a rituálně inscenují pohlavní
a vyměšovací akty. V mírně modifikované podobě, kterou Bachtin nalézal v latinské poloparodické
a parodické literatuře učenců, se vyskytuje např. v paraodborných historizujících ročenkách vědeckého
studia Stará Milenka, které vydává Patrik Linhart se svou ženou Evou Voglerovou, ale i v časopisech
Filek, Filé, Pandora a Mladý Sémiotik.

Jaroslav Balvín